Recepty: Workshop japonských sladkostí

Anko (pasta z červených fazolí)

• 200 g fazolí azuki
• 200 g cukru (krupice)
• Voda
• Špetka soli

Fazole namočte přes noc (na 8-12 hodin) a poté je opláchněte. Fazole dejte do většího hrnce a zalejte vodou cca 5 cm nad úroveň fazolí a přiveďte k varu. Až voda začne vřít, hrnec odstavte na 5 minut. Poté fazole slijte do cedníku a vraťte zpět do hrnce. Tentokrát přidejte jen tolik vody, aby byly všechny fazole ponořené. Přiveďte k varu a vařte na středně nízkém plamenu (asi 1 hodinu). Čas od času fazole zamíchejte.

Voda se bude postupně odpařovat, a proto musíte přidávat vodu, aby hladina zůstala na stejné úrovni. Pokud byste přidali více vody hned na začátku, fazole by se rozpadly. Fazole jsou hotové, když je můžete rozmáčknout slabým stiskem mezi prsty. Poté fazole propasírujte přes sítko, abyste odstranili slupky.

Zvyšte plamen a za stálého míchání přidejte cukr ve třech dávkách. Až se vám lžící podaří udělat na dně hrnce čáru, která vydrží alespoň dvě sekundy, přidejte špetku soli a hořák vypněte. Když se anko ochladí, bude hustější.

Jókan

• 200 ml vody
• 4-5 g agar (kanten)
• 250 g pasty anko

Přidejte agar do vody a zamíchejte tak, aby v tekutině byly cucky. Ohřejte směs v pánvi s nepřilnavým povrchem. Až směs začne bublat, dejte ji stranou a nechte odpočinout dvě minuty, aby si směs sedla. Poté přidejte anko a smíchejte jej se směsí do hladka. Přelejte směs do nádoby a nechte ztuhnout v lednici cca 1 hodinu. Když jókan ztuhne, nožem jej uvolněte z okrajů, vyklepejte na talíř a rozkrájejte.

Dorajaki

• 3 vejce
• 75g cukru krupice
• 1 lžička hnědého rumu
• 2 lžíce medu
• 200g hladké mouky
• 1 lžička prášku do pečiva
• 85ml mléka
• Olej

V misce míchejte vejce, cukr, rum a med tak dlouho, dokud se na povrchu nezačnou tvořit bublinky.

Poté přidejte mouku smíchanou s kypřícím práškem a vytvořte hustější těsto. Nakonec přidejte ohřáté mléko. Těsto na pánvi rozlévejte na velikost lívance a smažte na jemné vrstvě oleje. Dva hotové lívance spojte ankem. Množství anka je jen na vás.
Pokud to s mícháním přeženete, dorajaki nebudou tolik nadýchané a bude vás zbytečně bolet ruka.

Pocky

• 1 šálek chlebové mouky (v pohodě by měla být i klasická hladká, tyčinky budou možná křehčí)
• 1/4 šálku cukru
• 4 lžíce čerstvého másla, při pokojové teplotě
• 1 vejce
• 1/2 lžičky prášku do pečiva
• 1/2 lžičky soli
• 4 lžičky vody
• můžete přidat i trochu vanilkového extraktu
• čokoládu dle chuti
• drobnosti na ozdobení

  1. Troubu předehřejte na 160°C.
  2. Mezitím ve velké míse smíchejte máslo a cukr dohromady. Míchejte, dokud se nevytvoří takový krém. Poté přidejte vejce (a popřípadě i vanilkový extrakt) a opět promíchejte.
  3. Přidejte mouku, prášek do pečiva, sůl, promíchejte a pak přidejte vodu. Míchejte do hladka.
  4. Na plech tvořte pomocí zdobícího pytlíku, který jste vyplnili těstem, cca 6 cm dlouhé tyčinky alespoň centimetr od sebe.
  5. Tyčinky pečte asi 15 minut, dokud nemají zlatavou barvu.
  6. Poté je vyndejte, sundejte z plechu a nechejte úplně vychladnout.
  7. Nyní si rozpusťte čokoládu dle vlastní volby, v horké lázni nebo mikrovlnné troubě.
  8. Tyčinky poctivě namáčejte v rozpuštěné čokoládě do 3/4 jejich délky. Ale dávejte si pozor, tyčinky jsou celkem křehké. Kromě čokolády je můžete ještě obalit v drcených oříšcích nebo cukrovém zdobení. Fantazii se meze nekladou!
  9. Polomáčené tyčinky dejte chladit do ledničky, čokoláda rychleji ztuhne.
  10. Tyčinky můžete běžně skladovat při pokojové teplotě.

Koláčky moči (daifuku)

• močiko („sladká“ rýžová mouka obsahující lepek)
• voda
• cukr
• anko (případně jiná náplň)
• Solamyl

V misce smíchejte močiko s vodou a cukrem v poměru 4:4:1. Misku uzavřete (nebo přikryjte potravinovou fólií) a dejte do mikrovlnky na maximální výkon na cca 2,5 – 3 minuty. Po každé uplynulé minutě misku vytáhněte a směs promíchejte. Až je těsto hotové, nechejte ho zchladnout. Poté těsto přesuňte na vál, který je zaprášený solamylem, a i zbývající povrch těsta zaprašte solamylem, aby se s těstem dalo pracovat.

Těsto si zpracujte do tenkého válce, ze kterého můžete pohodlně odebírat menší kousky. Těsto naplňte ankem (případně jinou náplní), rohy k sobě pevně stiskněte a obalte v solamylu. Na závěr koláček upravte v dlani tak, aby byl kulatý. Standardní velikost koláčku by měla být cca 3 cm.

Dokument s recepty najdete na našem Dropboxu!

Psali o nás – Žurnál UPOL

V pondělní podvečer jsem se vydal na vyhlášenou akci v rámci programu Japonského jara, které se v Olomouci každý rok již několik let pravidelně koná. Z minulých let událost předcházela pověst beznadějně vyprodané akce, při které nezbylo nazmar jediné zrníčko rýže. Proto jsem si letos v předstihu jedno místečko rezervoval, má partnerka mě, plna předsudků, odmítla doprovázet s tím, že na krevety je přece alergická, řasy nori se jí hnusí a želví polévku by nepozřela.

Pod krycím jménem pan Limetka jsem tedy vyrazil po roce znovu na půdu univerzity Palackého, byla zamčená a nikdo tam nebyl, akce se totiž konala o několik pater níž, ve velké učebně. Dorazil jsem přesto včas, sympatickým slečnám jsem sdělil, že mám rezervaci. Jen se usmály a pokynuly mi, abych si vybral místo. Lidí bylo zatím poskrovnu, možná se jich víc spletlo a zamířilo na půdu. Očekával jsem stále, že se každou minutou učebna zaplní hladovými krky z celé univerzity. V to samé nejspíš doufali i organizátoři, kteří netrpělivě vyhlíželi ze dveří.

Pro návštěvníky to však značilo jediné – víc jídla pro všechny. Jako první se servírovalo takzvané karé raisu, údajně již tradiční japonský pokrm, který však pochází z Indie. Pro ty, kteří neumí jíst omáčku hůlkami, byly k dispozici plastové lžičky. Já s tím sice problém nemám, ale vnímám to jako pozitivní krok organizátorů, kteří počítají s tím, že na akci se můžou dostavit i gastronomičtí analfabeté.

Karé bylo dobré, nepříliš ostré, spíš styl severnějšího regionu Kantó než kansaičanů. Pochutnal jsem si a o to horší bylo mé dilema, jestli si jít přidat anebo vyčkat dalších chodů. Japonská teta Tanizaki Mačiko zatím připravovala nějaké delikatesy na stole plném obrovských maki suši. Rozdávala instrukce jednotlivým asistentům, kteří však občas vypadali, že jí rozumí jen o něco málo víc než já, japonštinou takřka nepolíbený (jen několika slečnami z oboru na jedné párty kdysi, když ještě fungovala knajpa s názvem Barlament).

Nakonec jsem neodolal a karé raisu si přidal, a kdybych si býval nezapomněl vzít kastrůlky, nechal bych si přidat i na doma. Nejsem žádný nezkušený prvojedlík, takže než se ke mně dostal kelímek s polévkou misoširu, stačilo mi již bezpečně slehnout. Kdo neposlouchal odborný výklad pořadatelů, mohl snadno nabýt dojmu, že se jedná o nápoj. Tak tomu není, i když Japonci, když zrovna nesrkají, polévku pijí. Snad se nikdo neurazí, když řeknu, že tahle chutnala jako akvárko… Asi ho doma budu přítelkyni na tajňáka upíjet.

Aby toho nebylo málo, následovalo několik různorodých čajů. Tradiční zelená senča, medově pouze vypadající kombuča, a překvapení večera, alespoň co se čajů týče – čaj z nasolených sakurových květů. Kdybych nevěděl, co piji, hádal bych, že slanou vodu. Čajovníci jistě prominou, já mám rád tradiční českou chuť Jemči z Jemnice, okořeněnou kapkou ostřejšího rumu.

Z dalších dobrot jsem ještě okusil luxusní paštiku z mořského ježka (příští rok v Chorvatsku budu za hvězdu turnusu), pohankové nudle soba a samozřejmě také nezbytné suši s kdovíčím uvnitř, rýžové bobule onigiri a na závěr nasládlou tečku v podobě jakýchsi malinkatých lívanečků dorajaki.

Shrnuto a podtrženo, za 80 korun českých (členové klubu dokonce ještě o dvacetikačku levněji) jsem dostal luxusní večeři skládající se z několika chodů. Myslím, že tohle nekoupíte ani v akci na slevomatu a ptám se, proč nebylo narváno? Možná nedostatečná propagace, vždyť já o tom vím jenom díky tomu, že každý měsíc odebírám časopis Malý japanista, který není zrovna dvakrát komerční. Pozvánka se navíc krčila v rohu na poslední stránce. Čtenáři, kteří se zúčastnili, si jistě ještě doteď pomlaskávají, ostatní se zřejmě těší na další ročník. Letošní ročník japonského jara ale nabízí i další šťavnaté pecky, čekujte program.

Převzazo z www.zurnal.upol.cz/video/clanek/japonske-jaro-dovezlo-do-olomouce-ozveny-festivalu-eigasai/

Japonské číslo měsíčníku PLAV

Jistě žádnému japanofilovi neuniklo červnové číslo měsíčníku PLAV věnované japonské literatuře.
Na 56 stranách najdete:

  • Úvodník – Karolíny Macákové
  • …a pěkně se oženili a dali dětem nóbl jména – rozhovor s Tomášem Jurkovičem
  • Poetický princip – esej Zdenky Švarcové
  • Veršovaně napříč minulým stoletím – japonští básníci 20. století v překladu Zdenky Švarcové
  • Banana Jošimoto: Správná míra – překlad Lucie Šedivé
  • Takeo Arišima: Vyprávění o mém klobouku – originál a překlad Terezy Břendové
  • Kaoru Takamura: Palma a ještěrka – překlad Sylvy Martináskové
  • Gosengoku Ueda, Mikiró Sasaki: Básně – originál a překlad Sylvy Martináskové
  • Momoko Sakura: Vzpomínka na jarní říčky – překlad Ivony Barešové
  • Džiró Akagawa: Pomsta šálkem čaje – překlad Ivony Barešové
  • Tecuo Miura: Vakonoš – překlad Terezy Nakaya
  • Hjakken Učida: Dlažba – překlad Tomáše Jurkoviče
  • Murakami, otřes se – recenze Lucie Koryntové – (Haruki Murakami: Po otřesech)
  • Překlady japonské literatury vydané v letech 1990–2010 – bibliografie Terezy Nakaya a Sylvy Martináskové
  • Zkoumání Skoumalova Portrétu – kritika překladu Štěpána Dudeška – (James Joyce: Portrét umělce v jinošských letech)

Zdroj: www.svetovka.cz

RECENZE: Konec stříbrného věku – aneb likvidace důchodců po japonsku

Nejnovější kniha Jasutaky Cucuie se týká aktuálního problému stárnutí populace. Japonský spisovatel se s ním vypořádává po svém, nechává důchodce mezi sebou bojovat na život a na smrt. V kousavé satiře babičky odhazují francouzské hole a berou do ruky pistole. Zabíjejí se všichni, manželé i celoživotní přátelé. A vyhrát může jenom jeden!

 

Pokračování textu „RECENZE: Konec stříbrného věku – aneb likvidace důchodců po japonsku“